brutální Nikita, pes Míša, koníci a příroda...

Původně plánovaná Ukrajina se díky Pedrově neznalosti jízdy českými autobusy a následnému naštípnutému obratli nekonala, později byl zamítnut i rumunský Retezat s CK Alpina a skutečně na poslední chvíli před mou vytouženou (a zaslouženou) dovolenou jsme se rozhodly přifařit se k rumunským skautům na jejich oddílovou akci Scout Power 4 - Padis (Apuseni). Téměř až do samotného odjezdu nám rovněž zůstaly utajeny veškeré podrobnosti týkající se této akce, jelikož Rumuni jsou sice přátelští, ale nepříliš komunikativní (písemnou formou), takže jsem tak trochu počítala i s tím, že dorazíme do Aradu a zůstanem tam samy. Částečně i proto jsem se nechala donutit ke koupi GPS (Garmin Geko 201) a byla jsem vybavena dvěma (nepříliš přesnými) mapami a buzolou.

so 11.8.

V sobotu ráno jsme vyrazily do Hypernovy dokoupit poslední proviant a jenom samotné jídlo mě stálo dalších 850,- Kč (byla jsem totiž sponzorem celé akce) L. Po pozdějším obědu (poslední pizza na dlouhou dobu) jsme nahodily na záda krosny, pod kterými jsme se notně prohnuly (obě měly shodných 24 kg) a vyrazily jsme směr nádraží. Tam sestra potkala několik bývalých spolužáků z Pekařova ústavu, takže si cestou mohla povídat a nepotřebovala ani Kinedryl. Do Prahy jsme dorazily s předstihem, abychom si v klidu mohly koupit jízdenky na cestu zpět. Autobus Praha-Arad nás obě (rozumějte mou maličkost) stál dohromady 2.682,- a vlak Arad-Praha i se slevou na In-kartu a mládež do 26 let 3.180,- Kč. Potom jsme zavítaly do „lidovky“, kde jsem si koupila ortézu na koleno, které v důsledku cyklistického tréninku pobolívalo, a kšiltovku; sestra zase nafukovací polštářek - podkovu.

Zbývající čas jsme zabíjely v Mc Donaldu a KFC, odkud jsme se přesunuly na Florenc. Čekaly jsme na zastávce asi hodinu předem, postupně přibývali další cestující (skoro všichni kouřili L ) a když přijel autobus, všichni se zdvořile vecpali před nás. Řidič, kterému jsme strkali pod nos naše jízdenky, nás ignoroval a teprve když se naplnil autobus a já se začala vztekat, že takhle si ani nesednem, prohlásil německy, ať si jdeme nastoupit do druhého autobusu, který stál vedle. Přes naši počáteční nelibost z jejich „apartheidu“ (Rumuny nacpali do jednoho busu, nás do druhého), jsme zjistily, že to je to nejlepší, co nás mohlo potkat - Češi byli o poznání méně hluční a bylo jich tak málo, že jsme každý měli celé dvousedadlo jen pro sebe.

Sama cesta byla prvním adrenalinovým zážitkem - přejezd po D1 jsem málem nervově neprostála a proti svým zvyklostem jsem se (marně) snažila připoutat se (nefunkčními) pásy... Usnout v autobuse by se mi nepodařilo ani kdybych řidiči zcela důvěřovala, takže jsem se dalších několik hodin převalovala na sedadle, nadávala na hlučný film v němčině, který nám řval rovnou za hlavou a po vcelku poklidném přejezdu slovenských hranic jsme zastavili na hranicích maďarských. Tam jsme byli vypuštěni do prudkého deště, abychom si odskočili na WC na benzínce. U dveří stál jakýsi maďarský zjev s nataženou rukou a cosi drmolil - jak mi bylo vysvětleno, požadoval 1 € jako poplatek za hnusné páchnoucí WC. Ještě víc mě naštvalo, když jsem zjistila, že ho chtěl jen od Čechů, ostatní pustil zadarmo, hulvát.

ne 12.8.

Po dalších několika stejně nudných hodinách jsme dorazili na hranice rumunské, kde si několik lidí vyměnilo peníze na rumunské RONy za zlodějský kurz 10:1 a řidiči na sebe natáhli montérky a začali se hrabat ve vnitřnostech autobusu. To nás zdrželo asi 40 min, během kterých jsem se stačila seznámit s prvním psím bezdomovcem a všimnout si velkého billboardu „Welcome to the Ursus country“ (Ursus je nejlepší rumunské pivo). Do Aradu jsme přijely asi o půl hodiny později a zjistily jsme, že se tu posouvá čas o hodinu dopředu. Během pár minut nás vyzvedl Valentin s Flavií a odvezli nás do jeho (zcela moderního) bytu (se splachovacím záchodemJ). Po chvíli jsme se všichni vydali najít bankomat. Vali nám tvrdil, že na cestu by mělo každé stačit 40 RON, tak jsme vybraly 150 a nakoupily v jakési rumunské obdobě Makra i nějaké jídlo. V kufru auta jsme společně posvačili grilované kuře a začalo pršet (přesněji řečeno z oblohy začaly padat hektolitry vody).

po 13.8.

Den začal poněkud brzy - budíčkem v 5:30. Na nádraží jsme se dopravili společně s Valim a Flavií dvěma auty (do jednoho se naše 4 krosny nevešly). Tam už čekala velká skupina skautů ve věku cca 15 - 18 let, všichni měli skautské šátky, zato nikdo neměl větší krosnu, než my dvěJ. Po chvíli jsme nastoupili do prvního vlaku (jako u většiny ostatních se jednalo o dávno vyřazený český vlak, některé dokonce měly stále znaky ČD). Typickým znakem rumunských drah je to, že se vlaky pohybují max. rychlostí 40 - 50 km/h, mají velmi úzké uličky a jsou narvané vesničany a jejich taškami (které si zásadně nechávají pod nohama; zvedat naše batohy na místo k tomu určené byla nejenom nesnadná, ale i dosti riskantní akce). Vystoupili jsme asi po hodině a my dvě jsme si opět rozšířily znalosti o místních poměrech - nástupiště na zastávkách buď nebývají vůbec (= seskok z cca metrové výšky do vysoké mokré trávy), nebo bývají max. půl metru široká (= doskok na hranu, odkud jste těžkou krosnou smeteni do pangejta s neméně vysokou a mokrou trávou). Na další (jediný) přípoj jsme čekali hodinu a půl. Vydatně pršelo (tedy spíše lilo) a naše 2 maličkosti se nemoudře rozhodly navštívit nádražní WC. Od tohoto nápadu jsme upustily asi 15 m od dveří a naše čichové buňky analyzovaly WC tureckého typu. Naše volba tedy padla na křoví opodál (k velkému pobavení místních nádražáků, pozorujících nás z okna)...

Následovala další cesta vlakem, další čekání na třetí a poslední vlak a pak už jsme konečně vystoupili v Sudirigiu. Tam se k nám připojila Diana z Kluže, v místním obchůdku jsme si dokoupili chleba (nedopečený, světlý, typu toustového) a dalších několik deštivých hodin jsme čekali na kryté terase jakéhosi baru na odvoz, který byl objednaný, ale nepřijel. Naprostá většina rumunských skautů kouřila a my tiše trpěly. Když už jsme si všichni začali říkat, že zatmíme, Valimu se podařilo ukecat místního dělníka ze stavby, aby slezl z lešení, naložil nás na náklaďák (tedy spíše cosi, co velice vzdáleně připomínalo Tatrovku, která u nás přestala jezdit asi v 70. letech) a odvezl nás do base-campu Padis.

Tato cesta sama o sobě byla silným adrenalinovým zážitkem první kategorie. Už při nastupování po vratkém žebříku si jeden hoch zapálil (parkovali jsme na benzínce). Když řidič sešlápl plyn, auto párkrát škytlo a nic. Všichni jsme se pustili v domnění, že to ještě potrvá, ale to jsme milé autíčko silně podcenili - zcela tiše a zákeřně se najednou vrhlo vpřed a rovnou se otočilo o 180^o, takže ti co stáli, popadali na ty, kdo seděli. Potom se za podivných zvuků náklaďák rozjel po silnici, pouze občas bylo nutné vyhnout se nějaké krávě, která zrovna stála uprostřed cesty a zjevně nemínila uhnout, občas bylo nutno sehnout hlavu, abychom po ní nedostali větví nebo nezůstali viset na drátech el. vedení, které byly dosti nízko a navíc často slepě končily proto, aby o pár desítek metrů dál začaly nové (bez jakékoli vzájemné návaznosti). Inu, k čemu mít elektriku, hlavně když do vesnice vedou nějaké dráty ;-) ... Řidič asi měl smysl pro humor - čím víc jsme ječeli, tím víc šlapal na plyn, až už v kopcích auto opravdu nemohlo a motor začal lehce vařit. Už už to vypadalo, že budeme couvat z kopce dolů, ale náklaďák párkrát zařval naprázdno a pak se znovu statečně vydal do stále prudšího kopce. Do kempu jsme dorazili za soumraku, batohy i my notně špinaví od mokré hlíny ze dna náklaďáku. Stany jsme stavěli spíše po paměti, ráno jsme pak zjistili, že se nám podařilo rozbít tábor přímo v místě dobytčího brodu přes potok. My jsme měly v předsíni stanu koňské koblihyJ, ale byly jsme na tom podstatně lépe než Valentin, který měl hned za stanem lidské „...“

út 14.8.

Rumuni vyspávali do 9:30. Pak Vali prohlásil, že ještě počká, jestli nezačne pršet, jelikož v dešti by výlet byl nebezpečný, a čekal tak dlouho, až začalo pršet. Nicméně na výlet jsme přesto vyrazili a za střídavého lijáku a vlhkého tropického dusna jsme postupovali z prudkého kopce a zase nahoru, pastvinami i lesem, přelézali stromy spadlé přes cestu a po kluzkých kamenech zdolávali říčky a potoky. Ti, kdo nestačili včas vytáhnout pláštěnku, když se během několika vteřin rozpršelo tak, že by z toho u nás byly záplavy, byli mokří. Ti, kdo pláštěnku vytáhnout stihli, byli mokří taky, protože se pod ní solidně zapařili během výstupu do kopce. Něco po poledni ale pršet přestalo a když jsme navíc došli k ceduli s nápisem „Cetatile Ponorului“, všem se zvedla nálada. Vyšlapaná lesní pěšinka se po chvíli transformovala na úzkou horskou, místy doplněnou (kluzkými) řetězy. Sestoupili jsme ještě kus dolů a před námi se objevilo krásné údolí: po pravé straně horská říčka, po levé skály a ve předu impozantní skalní brána - vstup do jeskyně Ponorului. Ta je průchozí a spojuje dvě doliny; bohužel však řeka, která jí protéká, byla po dešti dost rozvodněná a tak jsme se z bezpečnostních důvodů museli vzdát průchodu jeskyní. Posvačili jsme a přikrmili jednoho psího bezdomovce, který se tam z ničeho nic objevil (musím uznat, že byl velice milý a vychovaný - nežebral, neskákal a jenom způsobně seděl) a potom zase jako duch zmizel. U vstupu do ledové jeskyně ze skály kapala voda. Po kratší úvaze jsem usoudila, že bude bezpečnější než ta z potoka na pastvině a doplnila jsem zásoby.

Cesta nahoru byla více než prudká - člověk lezl po čtyřech ať chtěl nebo nechtěl. Moudře jsme utvořily dvojici prvolezců - kameníků a zatímco jsme supěly do svahu, shazovaly jsme suť ostatním na hlavu (brali to sportovně, jen ti poslední se asi museli vyhýbat solidním lavinám). Po tomto heroickém výkonu jsme všichni měli ruce od bahna a slušnou zásobu místní zeminy jsme si odnesli i za nehty (což je vidět např. na fotce s brynzovou plackouJ). Trasa dále vedla po hřebeni a co chvíli jsme stavěli u tzv. „balcony“, kterýžto název je výstižnější než naše „vyhlídka“. Jednalo se o dřevěný balkónek vystrčený nad propast, výhled odtamtud byl opravdu krásný, akorát ty balkónky zjevně pamatovaly už tatíčka cara - co nesežral červotoč, bylo alespoň ztrouchnivělé a proto jsme museli dávat pozor, abychom nezahučeli dolů i s balkónkem. Po mírném sestupu jsme narazili na pohodlou lesní cestu, která nás přivedla až k jakémusi kempu. Tam jsme udělali další svačinovou přestávku a zatímco ostatní jedli, moje maličkost se vrhla ke koním, kteří se tam volně procházeli mezi stany. Když jsem přišla blíž, docela jsem se zděsila - ti chudáci se brodili po břicho v odpadcích kolem kontejneru a pochutnávali si na zbytcích konzerv a jiných, pro koně zcela nevhodných, pochutinách. Sestra, která od jisté doby rumunské koně nemá v oblibě, raději zůstala opodál. Po chvíli objevila miniaturní roztomilé štěně (zřejmě další psí bezdomovec) a i když mi nadávala pokaždé, když jsem se přiblížila k nějakému hafanovi („nešahej na něj, má blechy, vyhodím tě ze stanu; nekrm ho, seběhnou se další...“), neodolala ani ona a začala si s ním hrát. Nevracet se domů vlakem, asi by náš Míšánek dostal kamaráda.

Vypadalo to, že se zase schyluje k dešti, a tak jsme se vydali na cestu domů. Stoupáme lesem a najednou zaslechnem češtinu... Tak jsme na hochy zavolali „ahoj“ - docela se diviliJ Po pár minutách potkáme další a najednou se ozve: „Maru, seš to ty?“ Sestra se na něj akorát zazubila, pozdravila a chudák Upír (z Orbisu) sebou plácl na zem. Všichni se smáli, jako že ho tak vyvedlo z míry to, že potkal Čechy, sestra ovšem měla jasno - ona je přece zvyklá na to, že jí chlapi padají k nohám). Tak jsem si ho vyfotila - když už jsem měla smůlu na rumunské medvědy, potkala jsem aspoň Upíra;-).

Za chvíli jsme došli do Padise a u takové rozpadlé ohrady se stejně rozpadlou vetchou maringotkou (původně jsem si myslela, že tam vesničané zahánějí dobytek na dojení, ale oni tam přes léto sami bydlí a ta ohrádka slouží k tomu, aby jim dobytek nesmetl tu maringotku) nás zastavila stará paní, jestli prý nechceme placky. Jasně, že jsme chtěli! Vypadalo to jako langoše a jedna stála směšnou částku 1 RON (necelých 10,- Kč). Je to asi pro místní obyvatele jediná možnost, jak si vydělat pár korun, a to stejně jenom v létě, kdy jsou v horách turisté. Já jsem si vybrala brynzovou; kromě toho byly ještě s džemem a kdo chtěl, mohl si za 2 RONy koupit litr mléka. Posledních pár desítek metrů do base campu jsem se usilovně snažila skamarádit s místním dobytkem. Všechny kravičky se mě bály, až jsem objevila jednu ležící. Rozhodla jsem se toho využít a pohladit ji dřív, než stačí utéct. Připlížila jsem se k ní zezadu, natáhla ruku - a vida, ona to nebyla kráva, ale mladý býček, a docela na... - teda naštvaný. Takže jsem takticky vyklidila pole a on byl natolik zdvořilý, že mě nechal odejít vcelku.

Večer jsme si umyly nohy v ledovém potoce, já se oholila (k velkému pobavení místních dělníků) a potom jsme rozdělaly oheň s tím, že si na něm uvaříme večeři a ušetříme tak plynovou kartuši. Vlhké dřevo se kupodivu po (delší) chvíli nechalo přemluvit a první těstoviny typu Rychlá večeře byly brzy na světě. Když jsme vařili čaj, ozvalo se z kopce od hospody: „Máárúú, come here!“ Tak tam sestra vyběhla a zjistila, že k nám čistě náhodou zavítali její známí z předloňského projektu. Jeden přijel džípem (spolu s druhým kamarádem), ten třetí na motorce. Měl na sobě takový ten motorkářský obleček s odrazkovou lemovkou a když jsem na něj posvítila baterkou, legračně svítil:-). Dvojice středních let, která tábořila u našeho ohně a už my dvě (a zejména náš oheň) jsme se jim pranic nezamlouvaly, znechuceně sbalila stan a přemístila se o pár desítek metrů dál.

(Chudáci chtěli mít klid; já jsem je předtím ujišťovala, že si jen uděláme malý ohýnek, uvaříme si večeři pro dvě osoby a velice potichu se odklidíme. No, my možná, ale Rumuni jsou poněkud hlučnější a přece bychom nevyhnaly od ohně kamarády skauty, že?)

st 15.8.

Posnídaly jsme společně s našimi třemi kamarády, sestra ocenila kafe-smrťáka, já se spíš držela vlastní stravy, tučné ovčí sýry mi nějak nesedly. Po tom, co se vypakovali i ostatní skautíci, jsme vyrazili na další hike. Hned za kempem jsme v lese potkali pasoucí se krávyJ. Tentokrát terén nebyl náročný, šlapali jsme po jakési lesní / polní cestě, zato byla moc zajímavá krajina - během chvilky se vystřídaly naše Krkonoše, Beskydy i slovenské Súlovské vrchy, potažmo Fatry. Počasí bylo krásné, slunce svítilo, obloha jak vymetená a bylo vidět do velké dálky. Naše dvě maličkosti utvořily spolu se třemi „novými“ Rumuny samostatný tým, chvíli jsme všichni šli společně kus před hlavní skupinou, chvíli jsme se zdrželi a prohodily pár slov s ostatními, díky čemuž pak bylo nutné pracně se znovu probíjet dopředu (ono prodrat se tlupou třiceti lidí není až tak jednoduché;-) ).

Cestou jsme narazili na stádo ovcí, které doprovázel ovčácký pes - no, spíš takový strakatý podvraťák větší kategorie. Byl od nás takových cca 30 metrů, ani jsem ho nevnímala a chtěla jsem pokračovat dál, ale hoši mě zarazili a vysvětlili mi, že ovčáčtí psi klidně zaútočí na člověka i z takové dálky, takže pokud nechci udělat dobrý skutek a posloužit hafíkovi jako oběd, bylo by prý vhodné nehýbat se a nechat stádo projít... Pejsek se mi sice nezdál nebezpečný, ale Rumuni asi vědí, o čem mluví, tak jsem je raději poslechla. Po chvíli jsme začali stoupat do kopce a najednou zácpa - jak jsem po chvíli zjistila, následoval sestup z mokré, kluzké skály s neméně mokrým a kluzkým řetězem a tak se přede mnou vytvořila fronta asi patnácti lidí. Čekání mě moc nebavilo, napadlo mě obejít to spodem korytem potoka, ale nechtěla jsem vypadat jako srab, tak jsem si vystála frontu na řetěz. Když jsme byli dole, objevil se před námi vstup do jeskyně - konečně! Nejvíce jsme se zaradovaly my dvě, neboť jsme měly od matky přísně zakázáno lézt do jakýchkoli jeskyní, děr, roklí a veškerých  dalších terénních nerovností. Všichni jsme nasadili čelovky a vydali se do tmy, nejdříve po bahnité cestičce, po chvilce už po mokré skále. Bohužel nebylo moc času na focení, protože jsme museli postupovat jeden za druhým, ale i tak se nám to moc líbilo.

Když jsme zase vylezli na světlo boží, dali jsme krátkou pauzu na ostrůvku v potoce. Každý ji využil po svém - většina lidí posvačila, naši tři kamarádi se rozvalili na kládě k odpočinku a pak se začali honit s kopřivou a my (chachacha) jsme využily jejich nepozornosti k malému vtípku - strčily jsme přehnaně aktivnímu Mirčovi do batůžku pořádný šutr. Čekala jsem, že si toho hned všimne, ale vydržel s ním běhat a poskakovat téměř celou cestu. Následoval výstup „medvědím terénem“ do prudkého kopce. Slunce nám pálilo do týla, všichni funěli a já celou dobu marně L pátrala po známkách medvědí přítomnosti. Došli jsme k hluboké strži, usadili jsme se na jejím okraji na skále a hoši se jali vzájemně shazovat dolů - běžně takové vtípky sama dělám, ale oni to chvílemi docela přeháněli, takže jsem pro jistotu honem vyměnila svůj vodácký šátek za rumunský národní, aby ještě bylo s kým. Po společné vrcholové fotce jsme vyrazili zpět, tentokrát velká pětka s takovou energií, že nám ostatní během pár minut zmizeli nejen z očí, ale i z doslechu (což už je co říct). My dvě jsme toho chtěly využít k „technické pauze“ (rozuměj k vykonání jisté fyziologické potřeby), naši lehce natvrdlí kamarádi však tak dlouho nemohli pochopit, proč je posíláme napřed, až jsme to vzdaly. Dole u potoka jsme znovu posvačili a zatímco ostatní se vydali okolo, naše pětka vyrazila znovu do jeskyně. Mirča se ještě před tím vytahoval, že pokud s ním vlezeme pod vodopád, tak vyleze kluzkou sklaní průrvou vodopádem nahoru. No - další náčelník Velká huba, ani se nenamočil a vymluvil se na to, že nechce, abychom kvůli němu nastydly...

V jeskyni jsem tentokrát lezla první já a udělala jsem si trochu náskok. Pak jsem tak trochu ztratila cestu a dumala jsem nad úzkým otvorem (kterým bych asi letěla hóódně hluboko), jak je možné, že si nepamatuju takový průlez. Naštěstí mě ostatní dohonili ještě dřív, než jsem se tam stačila narvat a bylo mi vysvětleno, že správná cesta je asi pět metrů pode mnou. Když jsme vylezli ven, hlavní skupina ještě slézala ze stráně, tak všichni kromě mé maličkosti (s lítostí jsem shledala, že mé pohory by další vodu nepřežily a chodit tři dny v mokrých by nebyl dobrý nápad) vlezli do takové nízké jeskyně - plazivky, ze které vytékal potůček. Prý to tam bylo pěkné, dalo se leckam zahučet, taky si omlátili hlavu a namočili co se dalo;-) . Po tom, co se k nám připojili ostatní a Vali si taky vlezl do plazivky, vydali jsme se na cestu do tábora. Nad lesem jsme potkali skupinku Čechů, kteří o nás nejevili přílišný zájem. Sušili mokré hadry (což bylo už na dálku cítit) - ani nevím, že by ten den pršelo... O kus dál, zhruba v těch místech, kde jsme ráno potkali to stádo ovcí, vidíme dvě postavičky, jak staví stan. Přijdeme blíž a když se ti dva s hrůzou v očích otočí, je nám jasné o koho jde - ten postarší páreček, co před námi včera prchl z tábořiště. Kdoví, proč ten jejich nevěřícný zděšený výraz zmizel hned, co jsme je ujistili, že budeme tábořit na svém starém místě...

Cestou jsme se vsadily s Mirčou, že se půjdeme vykoupat do potoka. Když jsme po chvilce dorazily k jejich stanu v plavkách, úsměv na rtech hochům zamrzl a tak nějak rozpačitě se zeptali, jestli se jako opravdu chceme namočit v té ledové vodě. My jsme jako správné vodní skautky chtěly (byť mě nadšení přešlo hned, co jsem se namočila po kotníky). Tak jsme asi půl hodiny hecovaly Mirču, který se nakonec s jakýmsi neadresným vrčením na téma „praštěný český vodáci“ opravdu namočil. Jeho kamarádi ani omylem, byť ta voda nakonec vůbec nebyla tak nepříjemná. Zato nám přinesli melouna jako předkrm k večeři. Pak se usadili kolem ohniště a prý „Co bude k večeři?“ Vysvětlila jsem jim, že pokud nepřinesou dříví, tak leda ten meloun. Hoši ještě zkusili výmluvu: „No jo, ale tady není jiný dřevo než to na stavbě, a skauti přece nekradou...“ , ale na mé logické vysvětlení, že přece nekradou, ale pouze transformují hmotu z pevné látky na tepelnou energii, už neměli co říct, a tak opravdu po chvíli donesli zásobu pěkných suchých prkýnek, která Mirča naštípal svým kapesním nožem.

Následovala večeře o čtyřech chodech (my dvě jsme si vždycky něco uvařily, ale jelikož se skauti o všechno dělí, tak na nás místo poloviny zbyla necelá pětina a musely jsme přidávat - polívku, těstoviny, rýžovou kaši...). Pánové mezitím hráli na kytaru a zpívali, pak se rozpředla debata na téma tolerance k 4% menšinám a muži versus ženy, kdy zejména Mirča měl problém pochopit lehce feministické narážky mé sestry a po chvíli se uraženě odebrali spát. Jejich místo zabrali aradští skauti a zpívání i kytaru převzali Valentin a Kelly. Nutno podotknout, že jejich národní písně byly opravdu pěkné, i když chvílemi připomínaly naše moravské lidovky. Po tom, co jsme vypily čaj a málem upekly naše mokré boty, umístěné na horkých kamenech kolem ohně, jsme se odebraly spát i my dvě. To byl docela problém, neboť jednak Rumuni zpívali asi do dvou hodin ráno a těch 30 metrů, co nás dělilo od ohniště, vůbec nebylo znát, jednak mi byla příšerná zima i v několika vrstvách funkčního oblečení a ve spacáku do -17^oC.